Jiří Smrž & Vladimír Čáp – folkový dvojkoncert

29.3.2017 St od 19:30

JIŘÍ SMRŽ je český folkový písničkář a básník, držitel dvou Andělů, který za sebou má bohatou hudební minulost. Začínal ve skupině Zvoníci již na počátku 70. let 20. století, pak hrával v duu s Jiřím Kovářem. V 80. letech psal texty pro skupiny Sem tam a Minnesengři (byl krátce i členem této skupiny), podílel se i na vydání archivních nahrávek MinnesengrůPavlínou Braunovou.

V roce 2001 vydal první sólovou desku Dědičná krev, na kterou vybral své písně z předchozích zhruba deseti let. Za svou druhou desku, Poslední láska, která vyšla o čtyři roky později, získal žánrového Anděla v kategorii Folk & Country. Je rovněž spoluautorem folkového oratoria Královna severních záseků a autorem básnické sbírky Eurydika v uhelném dole. V roce 2013 vydal nové CD Kořeny, taktéž oceněné Andělem.

Jiří Smrž, přestože používá ke svému sdělení klasickou písňovou formu, doprovází se na klasickou akustickou kytaru, nepoužívá vulgarismů a vypadá normálně – je alternativní písničkář. Neudělá to, co od něj čekáte. Jeho písničky nelze poslouchat jako kulisu. Právě ten jeho hlas, ne, ony sami vám to prostě nedovolí! Buď si je zamilujete… a nebo… nic nechápete. Dají se ale poslouchat do neomrzení pořád dokola a pokaždé (!) – minimálně v textu – v nich člověk hledající postoupí vždycky jakoby o krok dál nebo o kousek blíž, nalezne co dosud nikdo takhle neřekl, něco překvapujícího, silného, mrazivého a hřejivého zároveň, že už to snad ani nemůže být jen o hudbě… říkám si. Tak přece má slovo v písni ještě smysl! Přece je ještě poezie, co hory přenáší, svítí skrz, dokáže uchopit ale nevyždímat…

„Jednou po jeho vystoupení kdosi řekl: Nechápu, jak jsem mohl žít a neznat Jiřího Smrže! Vím, že to možná zní tekutě pateticky, ale já si za tím fakt stojím!“  Caine


VLADIMÍR ČÁP je písničkář, který se na naší folkové scéně pohybuje již více než čtyřicet let. Textař, skladatel a kytarista, který spolupracoval i s legendárním sdružením Šafrán. Vladimír Čáp je vysoký muž důstojných šedin a skromné kštice, leč letory pohříchu mladé. V jeho muzice zaznívají ohlasy písní žákovských a truvérských, také šanson, a v poslední době i blues. Jeho suverénní, osobitá kytarová hra doprovází hlas, který si hned tak s jiným nespletete. A pokud si oblíbíte smutný, občas i trochu hořký humor jeho textů, pak zřejmě také proto, že se nevysmívá, natož aby zlořády tepal! Ne, Vladimír se jenom chápavě ušklíbne, nejčastěji sám nad sebou.

Vladimír Čáp začal písně psát ve druhé polovině let šedesátých, inspirován středověkými trubadúrskými zpěvy a renesanční poezií. V roce 1968 zvítězil v celostátní soutěži o nejlepšího amatérského zpěváka roku. Vítězné písně Tři ořechy a Konec trubadúra vydal o rok později na singlu Supraphon a tehdejší hudební redaktor Čs. rozhlasu J. Navrátil započal s přípravou společného LP, na kterém kromě Čápových měly být písně Merty, Kryla a dvojic Hutka – Kalandra a Paleček – Janík. K realizaci však už nedošlo. Zúčastňoval se prvních folkových přehlídek konaných převážně v Praze, na nichž kromě již zmíněných písničkářů účinkovali všichni tehdejší představitelé žánru (Třešňák, bratři Mikoláškové, Veit, Neduha, Lorencová a další).

V roce 1969 nastoupil základní vojenskou službu. Díky jihlavskému úspěchu byl přijat do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde při Jazzovém a tanečním orchestru Pavla Bayerleho účinkoval, za tehdy stále ještě poměrně uvolněné atmosféry, jako první a zároveň poslední písničkář souboru. Do této doby se datují jeho první pokusy vymanit se z „trubadúrské“ škatulky, a to především vojenskými (či spíše protivojenskými) songy.

Z vojny se vrátil již do tuhých normalizačních poměrů, nepodařilo se mu složit ani nejzákladnější amatérské zkoušky u některé z uměleckých agentur. Jeho příznivci z medií byli dílem propuštěni a dílem, vystaveni existenčnímu tlaku, přeorientovali se na jiné, „méně závadné“ žánry. Přestal úplně koncertovat a střídal zaměstnání, většinou v ekonomických profesích – v duchu svého středoškolského – ekonomického vzdělání.

Nadále ho však oslovovali jeho přátelé – výtvarníci z rodného města – s prosbami o účinkování při zahajování výstav. Neodmítal, ve druhé polovině sedmdesátých let začíná znovu psát a jeho tvorba dostává postupně svoji dnešní podobu. Tvoří písně, které jsou v textech i projevu emotivními šansony s prvky sebereflexe, ale i takové, v nichž nechybí ironie, nadhled a humor. V roce 1996 vydal své zatím jediné CD Kašpaří písně, příznivě přijaté jak posluchači, tak odbornou kritikou.


Vstupné 150 Kč.

Odkaz na stránky interpreta